Letošní čundr provázelo od začátku několik problémů, kvůli kterým se nakonec neuskutečnil v tradičním červnovém termínu, ale až začátkem září. Taky počet účastníků zájezdu se smrskl na pouhé tři, protože Igorovi nevyšla dovolená a Lálu nepustili pracovní povinnosti. Nakonec tedy vyrážíme ve složení Jeňa, Slunko a Přema.
Odjíždíme vlakem už o půl páté ráno z Otrokovic, kam nás s Jeňou ochotně veze jeho tata. Ve vlaku nám drží místo Slunko, který nastoupil už ve Starém Městě a hned si otevíráme první startovací lahváčky z Jeňova notebooku. Nálada je dobrá a vlak s námi uhání vpřed. Po několika přestupech se nakonec okolo půl desáté ocitáme na malém, ale malebném nádraží v Adršpachu. Drobně poprchá, to nám však náladu nekazí. Vidíme už první skály, ale nejdřív ještě jede na něco k jídlu a pití. Pak už naše kroky vedou ke vstupní bráně do zdejšího skalního města. Po zakoupení vstupenek vyrážíme na okruh okolo jezírka, které vzniklo při těžbě písku. Voda je krásně čistá a sem tam jsou vidět i nějaké ryby. Pak už pokračujeme do hloubi skalního města. Kolem se pohybuje docela dost turistů, ale není to zase tak hrozné. Protože je prohlídková trasa okružní a my budeme pokračovat do teplických skal, tak si v nejzašším bodě schováváme batohy, ať se s nimi nevláčíme celou cestu. Sklály jsou úžasné a počasí se začíná umoudřovat. dokonce začíná svítit slunko. V některých místech je stezka vedená hodně úzkými prúrvami mezi skalami, takže jsme moc rádi, že batohy na nás čekají v křoví. Po několika hodinách bloumání skalním městem se vracíme k batohům. Po svačince vyrážíme na plavbu po Adršpašském jezírku. Pak už se přesouváme ke vstupu do Teplických skal. Po překonání lávky nad potokem, který rozděluje tyto dvě skalní města, rázem mizí vzorně udržované chodníčky a musíme zdolávat kořeny, kameny a místy i močálovitou zem. Zato jsme tu úplně sami. Mastňáci sem z Adršpachu nezavítají. Vlčí roklí se protloukáme několik kilometrů směrem na Střmenské podhradí, kam přicházíme v podvečer. Hned kousek od vchodu nás zlákala zahrádka penzionu Pod Ozvěnou, kde si dáváme pivo a jídlo. Ochotný maník, který nás obsluhuje, se s námi dává do řeči a začíná, kromě jídla a pití, nosit i tipy, kde strávit dnešní noc. Vypadá, že má zdejší skalní města prochozené a tak mu dopřáváme sluchu. Za šera pak, vybaveni několika plastváči s točeným pivkem, vyrážíme zpátky do skal hledat nocleh. To se nám daří docela rychle a rozkládáme si spaní v luxusním altánu. Chvíli ještě sedíme u piva, ale pak už nás únava z dlouhého dne posílá do říše snů.
Ráno se nad údolím válí lehký mlžný opar, ale slunko se nad ním už pomalu začíná ukazovat. Během balení spacáků přichází dva dědové, ze kterých se vyklubou strážci parku. Chovají se ale přátelsky a po zaplacení vstupného nám dávají na památku kopii historické fotky altánu, ve kterém jsme spali. Po snídani vyrážíme k hradu Střmen. U odbočky na hrad opět schováváme batohy a po několika set schodech a žebřících jsme na jeho vrcholu. Výhled je sice zahalený do oparu, ale místo má zajímavou atmosféru a hlavně jsme tu sami. Dole u odbočky pak potkáváme první turisty. To už ale pokračujeme dál do skal. Tady zase potkáváme strážce, kteří nám ráno prodávali vstupenky. Tentokrát ale opravovali turistické chodníky. Aspoň je vidět, že náš příspěvek má nějaký smysl. Sluníčko už pěkně svítí, ale mezi skalami je pořád chladno. Prolézáme i několik jeskyní. V jedné je dokonce schovaná keška, kterou nakonec úspěšně nalézáme. Po dokončení prohlídkového okruhu pokračujeme směrem na kopec Čáp. Ve stoupání jsme se slušně zapotili a tak si na vrcholu dáváme zasloužený oddech na sluníčkem vyhřátých skalkách. Po odpočinku, v suchých tričkách a po cestě vedoucí z kopce se hned líp jde. Za chvíli jsme v osadě Skály. Je tady malý zámeček s hezkým parkem, a co je ještě hezčí, je v něm otevřené občerstvení s čepovaným pivem! U piva probíráme další trasu a nakonec vyrážíme bez batohů, které necháváme u výčepního, na blízkou zříceninu hradu Skály. Ze samotné stavby se toho mnoho nezachovalo, ale výhled je odsud parádní. Cestou je i keš, která nás přivedla na zajímavou vyhlídku. Pak se ale už vracíme dolů k zámečku a pokračujeme v našem putování. Cílem dnešního dne je vesnička Dědov, kde by měla být hospoda. Cestou si ještě zaběhnu pro kešku u studánky Sv. Huberta a po pár kilometrech jsme v Dědově. Slunko marně hledá hospodu, ke které se mu vážou nostalgické vzpomínky. Jak nakonec potvrzuje jeden domorodec, byla už před několika lety zrušená a nám nezbývá než pokračovat směrem na Českou Metuji. Ke zdejší hospodě má Slunko taky jednu historku z natáčení, když ho z ní kdysi na zimním vandru vyhodili. Tentokrát je ale všechno jinak! Hospoda tu je, dokonce je i otevřená, a skoro vypadá, jako by byla přímo čundrácká. Slunko nevychází z úžasu a my Jeňou si z něj utahujeme. Hodiny příjemně ubíhají, venku padla tma, a my se chystáme k odchodu. Hospodský se nás ptá, kde budeme nocovat. Po odpovědi, že někde v lese, nám nabízí nocleh pod altánkem, který mají pod hospodou u řeky. Rádi souhlasíme, necháváme si opět natočit do petek a s jedním z místních odcházíme k altánku. Rozděláváme spaní a po chvíli nás šumění říčky uspává.
Slunko, samozřejmě to na obloze, svítí už od brzkých ranních hodin a zvuky řeky nás taky docela brzo ženou ze spacáků ven. Proto se zbytečně nezdržujeme a po polívce vyrážíme na další putování. Dnes směrem na stolovou horu Ostaš. Od hospody vede cesta táhlým stoupáním k nádraží a pak dál do lesa. Po pár kilometrech zastavujeme u studánky Samaritánka kde, po odlovu keše, bereme vodu do čutor. Nad námi jsou už tu a tam vidět první strmé skály Ostaše. Vycházíme z lesa. Nebe je jak vymetené a sluníčko na nás udeří plnou silou. Žízeň se znovu hlásí o slovo, ale tentokrát ji můžeme uhasit něčím lepším než jen vodou. U rozcestí je sympatický kemp s chatkama a malou restaurací. Sedáme si do stínu zahrádky a objednáváme si. Jeňa se konečně dočkal Primátora, na který se tak těšil! Pak si dáváme ještě jídlo, další pivka, a nad mapou plánujeme cestu. Protože po Ostaši vede okruh, necháváme si opět bágly u výčepní a nalehko míříme vzhůru do skalního bludiště. Je o dost jiné, než ty v Adršpašsko-Teplických skalách, ale taky úžasné. Nejvíc nás ale dostanou perfektní výhledy z okrajů vysokých skalních stěn. Po nezbytném focení pokračujeme ještě na protější Kočičí skály se zbytky hradu a nezbytnou keškou. Cestou zpátky k hospodě se zastavujeme ještě ve Sluji Českých bratří, ke které musíme sestoupat docela krkolomnou cestou se spoustou schodů, a pak opačným směrem zpátky. Bez záteže se to ale docela dá. I tak se už těšíme na pivečko, které si po příchodu hned objednáváme. Sedí se tu fantasticky, ale čas se nachýlil a musíme jít zase dál. Slunka ještě odchytne parta důchodců, aby je zvěčnil na jejich třídním srazu z vysoké po snad padesáti letech. Na oplátku nás jeden z nich chce vyfotit. Docela se bavíme nad způsoben, jakým bojuje s digitálním foťákem. Pak už konečně opouštíme kemp Pod Ostašem a jdeme po červené z kopce směrem na Pěkov a dál až do Hlavňova. Tady si v příjemné hospůdce na hrázi rybníka dáváme pivka. Osvěženi vyrážíme do Kovářovy rokle. Cestou si fotíme zajímavou chatu se spoustou krásně vyřezávaných totemů. Dál už je království skal. V Kovářovi rokli je spousta krásných skalních věží a pěšina, co chvíli klesá a zase stoupá se spoustou schodů a několika tunely. Dál přichází docela náročné stoupání až k fantastické vyhlídce Skalní divadlo. Chvíli se kocháme nádherným výhledem, ale slunce mizící za obzorem nás popohání dál směrem k turistické chatě Hvězda, kde máme v plánu jít na pivo a pak někde v okolí přespat. Za chvíli přicházíme na místo. Následuje ale veliké zklamání, když zjišťujeme, že chata je zavřená. Chvíli přemýšlíme co dál a nakonec se vydáváme z kopce dolů do Hlavňova. Cestou si opět necháváme batohy v křoví, ať se s nimi nemusíme táhnout zpátky na kopec. Plán o spaní na Hvězdě totiž zůstal nezměněn. Za půlhodinky už sedíme v hospodě U Doležalů a objednáváme si jídlo a pití. Je tady docela rušno, protože v televizi je zápas naší fotbalové reprezentace. Čas příjemně ubíhá a před odchodem si, k údivu hospodského, zase necháváme natočit do petek. Cestou zpátky na Hvězdu se nám ztrácí Jeňa, který se chvilku zastavil na vykonání potřeby. Čekáme na něj se Slunkem docela dlouho u batohů. Skoro po hodině se mi s ním podařilo navázat spojení a za několik dalších minut konečně přichází z úplně jiného směru. No, hlavně že nás našel. Na Hvězdě si rozbalujeme spaní v přístřešku u místního občerstvení a po vypití přineseného pivka usínáme.
Budíček nám zajistil místní otravný pes, který neustále běhá okolo a štěká. Nakonec se uklidňuje a my se můžeme v klidu sbalit. Po snídani vyrážíme na další cestu do Broumovských stěn. Kus cesty nás provází pes-budík, ale nakonec vyměkl a vrací se zpátky. My se zastavujeme na vyhlídce Supí hnízdo s pěkným kruhovým výhledem. Cesta příjemně ubíhá, sem tam je odbočka na vyhlídku, a po pár kilometrech přicházíme ke Kamenný hřibům. Jsou to zajímavé skalky, které vypadají jako hříbek s docela tlustou nohou. Za chvíli jsme u vesničky Slavný. Po cestě zrovna projíždí spousta cyklistů na horských kolech, protože tudy vede trasa závodu Rallye Sudety. Nakonec se jdeme podívat do vesnice, jestli tu není otevřené nějaké občerstvení. Na jedno za chvíli narážíme, ale to je evidentně pro účastníky závodu. Naštěstí je o kousek dál statek s hospodou, kde si dáváme pivo a polívku. Sedí se tu dobře, ale nás čekají další kilometry. Vyrážíme teda dál po žluté do Zaječí rokle. Stezka vede docela drsným terénem podél severních skal Broumovských stěn. Tak se dostáváme až k odbočce na Skalní bránu. Jeňa zůstává na rozcestí s batohy a my se Slunkem jdeme na vyhlídku. Je to moc pěkné místo s parádním kamenným mostem, pod kterým se otevírá výhled na okolí Broumova. Děláme nějaké to foto, já lovím keš a vracíme se na rozcestí. Asi o kilometr dál je další odbočka na vyhlídku Koruna. Zůstáváme u stejného scénáře s Jeňou u batohů. Odbočka je dlouhá víc než půl kilometru, ale vyhlídka je super. Pohled skoro jak z letadla. Pak opět keš a pak hurá zpátky. Cestou potkáváme paní, které nás hned identifikuje jako Jeňovi parťáky. Chvilku se s námi vybavuje a klade nám na srdce, ať jsme na Jeňu hodní. No to nevím, co jí o nás navykládal! Dál zase pokračujeme společně až k rozcestí Pánův kříž. Tady si dává oraz nejen Jeňa, ale i Slunko, a já sám si odběhnu pro keš na Junáckou vyhlídku. Po mém návratu pokračujeme na Machovský kříž. Blízko je hranice s Polskem a tak si na chvilku odskakujeme k severním sousedům. Po nezbytných formalitách na hranici, jako je focení a vypití piva, se vracíme k rozcestí a klesáme k Machovu. Po pár kilometrech přicházíme na malé náměstíčko, kde naštěstí nalézáme otevřenou restauraci i s příjemnou zahrádkou. Hned si u ochotného pana vrchního objednáváme a děláme si pohodlí. Jeňa si dal místní specialitu Pavlišovský řízek. Je to smažený vepřový řízek se zelím a knedlíky. Máme v plánu někde v okolí přespat a tak nikam nespěcháme. Všichni si s úlevou vyzouváme boty a natahujeme nohy. To se nakonec vymstilo Slunkovi, když rozverný Jeňa v pozdější fázi večera vylil pivo tak šikovně, že nateklo Slunkovi do jedné z bot. Ještě že je takové teplo. Pod příkrovem noci se pak přesouváme za městečko do blízkosti skokanských můstků na nocleh. Ležení rozkládáme u jednoho z nich na louce. Chvíli ještě kecáme u piva v petkách a pozorujeme hvězdnou oblohu. Nakonec nás ale spánek přemáhá.
Po probuzení plánujeme co dál. Vzhledem k únavě a bolavým nohám volíme odjezd autobusem k vlaku v Polici nad Metují. Před odchodem lovím kešku věnovanou skokanským můstkům a jdeme dolů do Machova. Na zastávce si děláme snídani a čekáme na autobus. Vystupujeme u nádraží, které je od samotného města asi 4 kilometry daleko. Po chvíli už s námi vlak uhání do Náchoda. Ukecaný průvodčí se s námi dává do řeči a doporučuje návštěvu pivovarské restaurace v Náchodě. Po příjezdu se vydáváme k pivovaru Primátor, děláme nějaké to foto a pak se přesouváme naproti na zahrádku pivovarky. Je to příjemné zakončení čundru. Sedí se tu dobře, ale čas je neúprosný. Po jídle a pivkách už musíme jít na vlak. Cestou kupujeme zásoby pivka a pak už jen z okna vlaku sledujeme ubíhající krajinu. V Chocni přestupujeme, a protože máme trošku času, jdeme ještě na jedno točené. Pak už jen nezbytné loučení v Otrokovicích a letošní čundr je za námi. Přes všechny peripetie, které mu předcházeli, se vydařil a navzdory tradici akcí Beerplease, bylo počasí přímo luxusní. Tak zase za rok, snad už v hojnějším počtu!
Všechny fotky a videa najdete tady:
https://picasaweb.google.com/camsky/AdrspasskoTeplickeSkalyABroumovskeSteny2013
