Expedice Volchub 2019

Vloženo 10.6.2019 autor

Letošní Expedice Volchub po určitých peripetiích s termínem, nakonec startuje v pátek 31. května 2019. Jeňa s předstihem vyrazil už ve čtvrtek večer do Bohuslavic u Kyjova, kde měl své geozájmy. Druhá, dlužno dodat že početnější skupina, ve složení Lála, Honza, Přema a Paja, startuje v pátek ráno. Protože s Pajou jedeme z Napajedel osobákem, potkáváme se s Lálou a Honzou až ve Starém městě, kde přestupujeme na spěšňák do Kyjova. Cesta příjemně ubíhá a za hodinky vystupujeme na ospalém kyjovském nádraží, kde nás už vítá Jeňa. Ten se usídlil na zahrádce nádražní restaurace a my se hned přidáváme. Následuje jedno rychlé pivko a jde se do města, kde na nás čekají nějaké kešky a hlavně se chceme podívat do místního Kyjovského pivovaru. Tam se po procházce a chvilce čekání u protějšího obchodu až v pivovaru otevřou, nakonec dostáváme a ochutnáváme místní pivní mok. Pavel mezi tím už pokračuje svojí trasou na kešky. Pivo docela chutnalo, ale čas beží a tak brzy pokračujeme v cestě i my. Na rozdíl od Paji volíme trasu po žluté značce, která vede mezi vinohrady. Sluníčko pálí a žízeň se opět hlásí o slovo. Proto cestou Lála vytahuje petku s pivkem ze Záhlinického pivovaru, kterou nám přivezl od samotného majitele. Pak valíme dál do Čeložnice, kde si u zavřeného obchodu pro změnu vychutnáme pivko z plechu. Pak ještě následuje jeden stoupák přes a mezi poli k lesu a už klesáme na Kameňák, kde je v plánu zastávka v restauraci Kameňácká myslivna. Po chvilce jsme na místě, dáváme si pivko, jídlo a čekáme na Paju. Následuje další pochod na směrem na Zavadilku a Cimburk. Postupně vzniká několik skupinek, každá volí trochu jinou trasu, ale nakonec se všichni scházíme na hradě Cimburku u piva, kde se nás ochotně ujímá místní kastelán Rambo. U poličského pivka čas příjemně plyne. Mezi tím dorazili Paja, Jíra a nakonec i Pavel, který přijel s Igorem a Viktorem autobusem do Koryčan. Pomalu padá soumrak a nastává čas přesunout se na spací flek do Vraního lomu. Jeňa to bere od hradu za šipkou, však je to jen necelý půlkilometr. To ale ještě neví, že mu cesta bude trvat přes hodinu. Naokolo je to o něco delší, ale cesta nám s Jiřím trvala snad jen 15 minut. Na fleku už plápolá oheň a tak je čas na špekáček. Po chvilce dorazí i Igor s Viktorem, ale Jeňa pořád nikde. Spojení s ním přes vysílačku často vypadává, asi se motá v nějakých roklích. No co budeme vykládat, za další pár desítek minut se Jeňa nakonec našel. To jsou ty jeho zkratky. Únava padá a tak se postupně trousíme do spacáků. Vypadá to na vlahou noc pod hvězdama.

Ráno se jako první budí Jeňa a postupně se k němu přidávají další, Lála, Honza a Pavel. Než se dokopu vylézt ze spacáku, jsou už pryč. Přes vysílačku se dozvídáme, že jdou snídat ke studánce U mísy. Na fleku se pomalu probírají další spáči. Jitro je tu stejně příjemné jako večer a noc, a tak nakonec zůstáváme na snídani tady. Ráno se pomalu překlápí v dopoledne a je čas vyrazit. První skupinka už čekání na nás vzdala a pokračuje ke Kazatelně. My se taky dělíme, já s Viktorem a Igorem jdeme ještě jednou navštívit Cimburk a Paja s Jiřím vyráží za první skupinou. Průběžně jsme ve spojení přes vysílačky, takže máme zhruba přehled, kde se kdo nachází. Na Cimburku je stejně příjemně jako včera a tak nezůstalo u jednoho pivka. Pak jsme ještě oběhli hrad a zkontrolovali, co je tu zas nově opravené, rozloučili se s Rambem a ostatními hradníky, a vyrazili dál ke konkurenci, ku Buchlovu. Cestou dobíráme vodu U mísy a po krátké zastávce na Kazatelně pokračujeme svižným krokem po červené na rozcestí U pily. Jak se dozvídáme z éteru, předchozí skupinky postupně opustil Pavel a Jiří, zatímco čelo expedice se pomalu blíží k Buchlovu. My na chvostu si alespoň zpříjemníme chvilku před výstupem okolo Holého kopce jedním plecháčkem a pak už hurá dál. Netrvá to moc dlouho a jsme u známé silnice č. 50, za níž na nás čeká poslední, zato asi nejprudší kopec, dnešního dne. Nasazujeme s Viktorem docela ostré tempo a v potu tváře míříme vstříc majestátnímu cíli dnešního putování a potažmo i celé Expedice Volchub. Na nádvoří ale už kluci z první skupiny nejsou, prý zamířili ke Špalkovi. My si ale nechceme nechat ujít alespoň jedno pivo přímo na hradě. Pak za námi přišel i Jeňa a Paja. Bohužel to pivo bylo opravdu jenom jedno a pak už nás průvodci začínají slušně vyhazovat. Přesouváme se teda ke Špalkovi, kde si rádi necháme ujít případnou Plzeň a radši žízeň hasíme Zubrem. Tady se potkáváme s Lálou, takže je naše skupinka zase o něco větší. Sedí se tu příjemně, povídáme si s jednou z průvodkyň, u které sondujeme, jestli by nešel zařídit nocleh na hradě. Nic z toho ale není a tak nastává čas na přesun k chatě tety Evy pod Břesteckou skálou. Po krátkém zastavení pokračujeme ke Krtkovi na jídlo a pití, protože v hospodě Pod Skalou se zrovna koná svatební hostina. Ostatně netrvalo to dlouho a nevěsta se díky únosu přijela ukázat i ke Krtkovi, což se neobešlo bez slivovic, kterýma nás zásobovali její únosci. Ženich se tu objevil až po hodné chvíli, takže rund panáků bylo hned několik. Už cestou sem jsem spřádal plán na nocleh u kaple Svaté Barbory. Nakonec se ke mně přidal i Jeňa s Viktorem. Hodiny notně pokročily a tak zavíráme hospodu a přesouváme se k chatě. Jeňa se veze autem s Evou a výčepní od Krtka, já s Viktorem pochodujeme pěkně po svých. U chaty se mi daří zakopnout o lavku u ohniště a udělat si menší facelift. Pak už následuje jen náročný výstup na vrchol Modla, kde s úlevou roztahujeme spaní a po jednom pivku rychle usínáme.

Ráno je zase jako malované, Jeňa nikde a tak si děláme menší snídani a razíme dolů. Z vysílačky se dozvídáme, že zbytek míří k hospodě Pod Skalou a naše kroky teda směřujeme také tímto směrem. Na všech je vidět únava, teda kromě Honzy, který podle informací od Lály vyrazil v brzkých ranních hodinách pěšky směrem na Zdounky. Na plácku za hospodou svatebčané uklízí výzdobu, někdo si dává pivo, jiný kofolu nebo kafe a čekáme, až přijde čas vyrazit na autobus na Břestek. Před půl jedenáctou se zvedáme, loučíme se s Evou a dupeme po rozpálené cestě na zastávku. Další průběh je už klasický, přestup na vlak na nádraží ve Starém Městě a pak už jen loučení s kluky, kteří pokračují až do Kroměříže.

Letošní expedice tedy opět úspěšně dobyla údajně nedobytný hrad Buchlov, počasí bylo exceletní, takže spokojenost na všech frontách. A nezbývá než se těšit na Expedici Volchub 2020!

Fotky jsou k vidění zde!

 

Počet komentářů: 1

  1. slunko

    Ahojky chlapi,
    supr článek Přemo,mám dojem že letošní ročník Volchubu byl nejvíce rozskupinkovaný za celou jeho historii….a jeden z časově nejdelších,né jestli vůbec….pokračuji v restartu mého bytí…po životní chybě…doufám že příští ročník bude po čase i s mou účastí…kam a kdy máte namířeno na velký vandr?chybíte mi…přeji Vám vše dobré….
    Beerplease Slunko

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *